9. května 2022 Bezmála dvacet let se profesionálně věnuje pomoci cizincům žijícím v naší zemi a jejich integraci. Světlana Porsche, původem Ukrajinka, nyní koordinuje rozsáhlou pomoc tisícům válečných uprchlíků, kteří se obracejí na Arcidiecézní charitu Praha o pomoc.
V čem je současná situace jiná než cokoli, co jste jako Středisko Migrace řešili v předchozích letech?
Katastrofa se vymyká svým rozsahem. Zasáhla a ještě zasáhne miliony lidí, kteří přicházejí o své blízké, o domovy, jistotu, budoucnost. Míra utrpení je obrovská. Ani v roce 2014, kdy jsme řešili humanitární zdravotní evakuaci většího počtu lidí z Ukrajiny po událostech na Majdanu, nebyla situace zdaleka tak tragická jako teď.
Lidé, kteří prchají před válkou a kteří se dostali do Česka, jsou fyzicky a psychicky na dně. Přicházejí většinou ženy, děti a senioři. Všichni jsou zdrceni tím, co zažívají, ale zároveň doufají, že se budou moci vrátit.
Jak těmto lidem pomáháte?
Poskytujeme asistenci při registraci na úřadech. Jsme 7 dní v týdnu přítomni na čtyřech pobočkách oddělení pobytu cizinců Ministerstva vnitra. Přichází sem tisíce lidí denně. Jsou tu i děti. Ráno ještě za mrazu a tmy stojí fronty před úřadem. Dáváme lidem i nápoje a jídlo. Mnoho z nich potřebuje další pomoc, kterou se snažíme zajistit. Někdo potřebuje lékaře, někdo se stěhuje k příbuzným, ale těm chybí matrace, další jsou úplně bez prostředků a chybí jim i jídlo pro děti a bydlení.
Na naši Poradnu pro migranty a uprchlíky se valí smršť zoufalých telefonátů a emailů jak z Ukrajiny, tak z Česka od Ukrajinců, kteří chtějí pomoci svým příbuzným na Ukrajině. Opustit zemi chtějí všichni, kteří jen trochu mohou. Někdy máme pocit, že polovina Ukrajiny obdržela naše telefonní číslo, volají a ptají se na možnosti pomoci.
V rámci programu Přesídlení krajanů, v němž jsme v uplynulých sedmi letech pomohli 2 000 Ukrajincům s českými kořeny přesídlit do Česka, přijíždějí nyní desítky dalších osob. Přicházejí z míst, kde se bojuje, a tak se rychle sbalili a vydali se na cestu, i když původně plánovali přesídlit se až někdy později během roku.
Jak početný tým se do pomoci zapojuje?
Naše Středisko Migrace funguje za normálních okolností v 15 lidech. Dnes je nás násobně více. Lidé, kteří u nás pracovali jako externisté nebo na kratší úvazky, se zapojují naplno. Úzce spolupracujeme s ukrajinskou komunitou, odkud přicházejí další pracovníci i dobrovolníci. Zapojuje se celá struktura Arcidiecézní charity Praha. Pracovníci humanitárních skladů rozvážejí pomoc, další kolegové obsluhují materiální sbírku, komunikují s dárci, jednají s místní samosprávou. Pracujeme v krizovém režimu. Týmy se utvářejí a rozrůstají v reakci na aktuální potřeby.
Jak pomáhá veřejnost?
Jsme svědky obrovské vlny solidarity. Od jednotlivců po úřady. Když se před pár lety otevíralo oddělení pobytu cizinců na Praze 6, lidé z místního sídliště protestovali. Báli se zvýšeného pohybu cizinců a kriminality. Tito lidé dnes přicházejí, aby pomohli. Upečou buchtu pro Ukrajince, kteří tráví celé dny ve frontách, pomáhají při vydávání nápojů, povzbudí nás dobrým slovem a poděkují za naši práci. I úřady jsou velmi nápomocné. Jsou schopné schválit a zorganizovat pomoc bez obvyklých zdlouhavých procedur. Městská část Praha 2 poskytla hostel, v němž můžeme ubytovat cca 40 osob a také byt pro širší rodinu. Městská část Praha 6 otevírá komunitní centrum, kde budeme organizovat adaptační aktivity pro děti. Prostory pro ubytování poskytl i náš zřizovatel, Arcibiskupství pražské.
Co byste od lidí nyní nejvíc potřebovali?
Důvěru. Pracujeme na tisíc procent. Denně se na nás obracejí stovky lidí s žádostmi i nabídkami pomoci. Na všechny odpovídáme. Prosíme o trpělivost. Potřeby se mění ze dne na den, ne všechny žádosti a nabídky se vždy daří spárovat. Pomoc veřejnosti je ale nesmírně důležitá. Bez ní bychom nemohli pomáhat. Díky finančním darům a materiální pomoci můžeme organizovat rozsáhlou pomoc tisícům lidí.
Jak situaci prožíváte vy osobně? Pocházíte z Ukrajiny, jde o váš domov.
Po celé Ukrajině mám nejen rodinu, ale přátele a známé. Denně si voláme. Moje rodina je v oblastech, kde probíhají boje a odkud nejde v tuto chvíli odejít. Černihiv. Kyjev. Charkov. Osm z uplynulých deseti dnů strávili ve sklepích. Je zima, děti jsou nemocné. Včera jsem mluvila s neteří, která má malou dcerku. Loučila se se mnou, protože nevěřila, že se ještě kdy uslyšíme.
Situace je pro mě náročná. Často mám slzy v očích. Nikdo si nedokáže představit to zoufalství, které člověk prožívá. Nemáme s kolegy čas se pořádně vyspat a najíst, protože tisíce lidí potřebují akutně naši pomoc. Ale vlastní rodině, která je v ohrožení života, pomoct v tuto chvíli nemůžu.
Často mám slzy v očích také dojetím. Jsem Ukrajinka a jsem hrdá na to, jak zareagovali lidé doma. Jsem také Češka a obdivuji tu obrovskou solidaritu a podporu, kterou vidím kolem sebe. Přátelé i lidé, s kterými jsem se dlouho neviděla, volají a vyjadřují slova podpory. A nejen slovy, pomáhají mé rodině, mým známým a cizím lidem materiálně a finančně. Hřeje mne neuvěřitelný pocit vděčnosti a víry v dobro.
Charita Česká republika letos oslaví 100. výročí. Motto oslav zní Z lásky k lidem. Co to pro vás znamená?
Všechno, co jsme kdy dělali a co děláme, je z lásky k lidem. Pracuji v Charitě od roku 2003. S touto vizí jsme budovali služby na pomoc cizincům žijícím v Česku. Naše Poradna pro migranty a uprchlíky letos slaví 20. výročí. Na oslavy ale není čas. Krizová situace vyžaduje naše plné nasazení. Děkuji všem mým kolegům za to, že pracují v této těžké době profesionálně a naplno. Velkou oporou je mi v těchto dnech víra v Boha. Chodím na bohoslužby, poslouchám denně Boží slovo. Bez toho, abych se mohla opřít o Boha, bych nezvládla nic.
Foto: Světlana Porsche (uprostřed) s kolegyněmi v nově otevřené ubytovně se 40 lůžky pro válečné uprchlíky z Ukrajiny
Zdroj: Arcidiecézní charita Praha